Další krok na cestě k Evropskému státu

Již nějaký ten rok většina států Evropské unie používá jednotnou měnu euro, které se stalo pravděpodobně nejvýraznějším symbolem evropské integrace. Ať už si o Evropské unii myslíme cokoliv, tak jedno je nepochybné – společná měna byl velmi vážný a zásadní krok v historii EU a obecně je jedním ze znaků moderního státu. Každý moderní stát však měl mimo společné měny ještě nějaké finanční centrum – ministerstvo financí a centrální banku. Tedy instituce, které sledují pohyb peněz v rámci státu, nastavují pravidla a jistým způsobem regulují (utvářejí) finanční systém.

Euro vzniklo zejména jako politický projekt. A jak jak bývá u politiků zvykem (a je to v podstatě i pochopitelné), tak nedohlídli všechny důsledky a možná rizika fungování společné měny. Na ty dneska doplácí celá Evropa jako globální ekonomický hráč, který místo aby odolával náporu asijských trhů, tak se už několik let zabývá svými vnitřními problémy. Samozřejmě byl tento vývoj ovlivněn vnějšími okolnostmi, zejména globální ekonomickou krizí, a lze jen spekulovat, zda by se Evropa současným problémům vyhnula, když by tato krize nepropukla. Pravděpodobně by se však krize eura pouze oddálila.

                Každopádně v současnosti vznikající jednotný dohled v měnové unii je pokusem řešit krizi eura, celé podepřené vírou, že se podaří vyřešit současnou ekonomickou krizi EU jako celku. Z komentářů ekonomů mi však vyplývá, že tento krok spíše než řešení současné krize, bude předcházením krizím budoucím. Zkusme si představit jakýkoliv stát, s vlastní měnou, a to, že by takový stát neměl ministerstvo financí a zejména potom centrální banku, která dohlíží na měnu, stará se o ni a sleduje bankovní sektor v daném státě. Jaký by byl výsledek? Banky by si dělaly, cokoliv by si zamanuly, měna by byla ohrožena razantními výkyvy, na trhu by panovala obrovská nestabilita atd. A teď si to představme na obrovském celoevropském trhu – vlastně si to ani představovat nemusíme, protože to vidíme už několik let v přímém přenosu.

                Při zavádění eura se zapomnělo na tato rizika, i když většině ekonomů muselo být jasné, že společná měna bez něčeho, co bychom mohli nazývat „evropskou centrální bankou“ či „evropským ministerstvem financí“ v pravém smyslu slova, přinese problémy. V situaci, kdy v každé části EU byly a jsou rozdílně vysoké daně, kdy existovaly a existují obrovské ekonomické rozdíly, kdy významní ekonomičtí hráči uplatňovaly a uplatňují v každé zemi jinou finanční politiku, je logické, že nemůže společná měna fungovat. K tomu je zapotřebí, aby jednotný trh fungoval opravdu jako jeden velký ekonomický celek, ve kterém budou mít všichni jeho účastníci rovné podmínky, které navíc bude někdo vynucovat a garantovat.

Bude zapotřebí, pokud má euro bez problémů fungovat, aby se takový opravdu jednotný a zejména férový ekonomický prostor vytvořil. Aby podnikatel, zemědělec, firmy např. z Řecka měly stejné podmínky jako jejich kolegové v Německu, Finsku nebo kdekoliv jinde v měnové unii. Bohužel (nebo možná bohudík) je tento krok nezbytný, a dokud nebude dotáhnut do konce, nezbaví se EU svých problémů. A až se tak stane (pokud se tak vůbec někdy stane), bude už jen malý krůček do završení procesu „ideální“ ekonomické europeizace, tj. budeme stát na prahu společného evropského státu. Jestli je to dobře nebo ne, už  je potom  věc jiná.